Zájem o akreditace v ambulantní sféře roste

10.05.2011

Ke třem akreditovaným ambulantním zařízením nejspíš brzy přibudou další. V únoru 2010 byl udělen první certifikát podle akreditačních standardů pro ambulantní péči Revmacentru MUDr. Mostera v Brně. Přibyly ještě pražská Poliklinika Prosek a ostravská Hornická poliklinika. Teď se na akreditaci Spojené akreditační komise připravuje zhruba deset zařízení.

 

„Máme celkem velký zájem ze strany poliklinik. Zhruba desítka se jich v současnosti na akreditaci oficiálně připravuje, mají domluvené konzultace. Některé polikliniky už mají i termín akreditačního šetření. Novinkou je, že registrujeme zájem tří agentur domácí péče,“ uvádí František Vlček, zástupce ředitele Spojené akreditační komise.

 

Akreditace v ambulantní péči má svoje zvláštnosti oproti té v nemocnicích. „Na poliklinice se klade menší důraz na spolupráci jednotlivých ambulancí než u oddělení nemocnic, například na překladové zprávy. O to větší důraz je pak kladen na spolupráci a komunikaci s ostatními zdravotnickými zařízeními v komunitě, protože pacient je často odesílán jinam,“ říká František Vlček

 

U menších ambulantních zařízení, jako je Revmacentrum MUDr. Mostera s deseti zdravotnickými zaměstnanci, se může na jednu stranu zdát akreditace snazší než u nemocnic. „Na druhé straně v nemocnici se řízení kvality a tedy i akreditaci zpravidla věnuje vyčleněný pracovník. V zařízení našeho typu vše připravují lékaři nebo sestry sami a znamená to pro ně práci navíc,“ podotkl ve Zdravotnických novinách primář revmacentra René Moster. Podle něj dává akreditace určitou konkurenční výhodu, například kdyby mělo dojít k redukci počtu zdravotnických zařízení.

 

Lidé z poliklinik někdy při samotné přípravě na akreditační šetření využívají své dřívější zkušenosti z nemocnic, které akreditací prošly. Ty je ale mohou svést k tomu, že se zbytečně moc potýkají s administrativním zvládnutím interních předpisů. „Mnohdy si to zkrátka sami komplikují. Kde je v lůžkovém zdravotnickém zařízení nutné mít samostatný interní předpis, postačí v ambulantním zařízení často jen jeden odstavec v provozním řádu. Ať už se to týká třeba skladování léků nebo předcházení infekcím,“ vysvětluje František Vlček.

 

Narozdíl od poliklinik se zatím neprojevili vážní zájemci o akreditaci SAK z řad samostatných ambulantních lékařů. „Samozřejmě bych i samostatným lékařům, praktickým i specialistům, akreditaci doporučil,“ říká František Vlček.

 

Připouští ovšem, že význam akreditace je u soukromých ambulancí přeci jen jiný než u velkých nemocnic: „Zatímco nemocnice je velký systém sám o sobě, u ambulancí hraje významnější roli komunikace a spolupráce s ostatními pracovišti. I kdyby měli všichni praktičtí lékaři akreditaci kvality, tak to ještě neznamená, že je systém primární péče v České republice v pořádku. Nutná je určitá koordinace shora. Například u pravidel předepisování antibiotik. Můžeme po praktickém lékaři chtít, aby si upravil doporučené postupy, kdy předepisovat jaká antibiotika, ale je v tomto případě potřeba, aby se na podobných principech shodli i jeho kolegové v regionu, jinak mohou v boji s antibiotickou rezistencí jít proti sobě.“