PACIENTI V SOUDNÍ SÍNI

03.12.2009

Lidé stále častěji žalují nemocnice. Jen výjimečně se ale stanou milionáři.

Cítí se ČEŠTÍ LÉKAŘI V OHROŽENÍ? Alespoň porodníci tvrdí, že ano. Kvůli narůstajícím stížnostem a žalobám rodiček. A tak zatímco advokáti „studují“ medicínu, lékaři se učí paragrafy. Pacienti totiž chtějí vědět, proč odcházejí z nemocnice churavější, než když do ní přišli. Poslední slovo mají soudci. Jakou sumou peněz oceňují ztrátu zdraví, nebo dokonce života?

„Zabili mi manželku,“ vítá mě v Lounech František Veselák.
Její smrt stále intenzívně prožívá, jako kdyby Lukrécie zemřela před týdnem, a ne před třemi lety.
V pátek 22. září 2006 jí lékaři operovali v Ústřední vojenské nemocnici v Praze malý zhoubný nádor na tlustém střevě a v úterý 26. září zemřela. Bylo jí padesát osm let.
Ofi ciální důvod: srdeční selhání při sepsi a multiorgánovém selhání. „V neděli jsem ji byl navštívit. Měla strašné bolesti a teplotu. Zavolal jsem doktora. Místo aby ji vyšetřil, řekl jen:,To bude dobrý, vaší manželce dáme proti bolesti prášek. Dneska by měla ještě vstát a chodit.‘ V pondělí jsem potkal známou lékařku, byla zděšená, v jakém zuboženém stavu ji našla, zalarmovala celou chirurgii, bylo už pozdě. Septické látky jí tekly šedesát hodin do břicha.“
Pan Veselák nejprve podal trestní oznámení na podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví. Znalecký posudek ze 3. lékařské fakulty UK Praha podle jeho slov potvrzoval, že manželce nebyla poskytnuta dostatečná pooperační péče. Operatér si ovšem obstaral od kolegy lékaře další znalecký posudek, který jednoznačně potvrdil, že poskytnutá péče byla dostatečná. Trestní stíhání se nekonalo. Rozhodl se proto podat občanskoprávní žalobu na nemocnici. Žádá za sebe a svoje tři děti celkové odškodné ve výši 840 tisíc korun.

JE TO CHARITA

„Je nás maximálně deset,“ počítá na prstech advokátka Marie Cilínková právníky, kteří se specializují i na medicínské právo. Že by mělo jít o výhodný džob, rázně odmítá. „Všichni to děláme jako charitu. Ze sta případů se dostane k soudu deset a sotva pět jich pacienti vyhrají.“ Potvrzuje to i JUDr. Pavla Nechanická, jíž vadí články s titulky Vysoudila 18 miliónů!, jako kdyby k tomu docházelo denně. Navíc je dostala žena, která může hýbat jenom očima. Paní Rokosová ochrnula při vyšetření angiografi í. „U nás jsou vysouzené částky desetkrát nižší než v Evropě, o Americe se už vůbec nemůžeme bavit. Tam bývá výše odškodnění někdy až neetická. Ale kdoví, za pět deset let už i u nás může být situace jiná,“ dodává.
Soudit se totiž není vůbec levná záležitost, navíc důkazní břemeno nese žalující. „Mladé ženě pozdě diagnostikovali myomy na děloze, kterou jí museli odebrat, a nebude tak moct mít děti. U soudu jsme v prvním kole prohráli, protože jsme neprokázali, že si už dva roky stěžovala lékaři na bolesti. On si to prostě nezapsal do její dokumentace. Když viděla, že výsledek je nejistý, vzdala to,“ říká Pavla Nechanická. A podle Marie Cilínkové to bude ještě horší. Podle novely občanského soudního řádu, jež začala platit od 1. července, poškozený musí předložit u soudu i znalecký posudek, který stojí nejméně 6000 korun. Ústavní posudek může stát až 220 tisíc. Kdo na to má? „My také nemůžeme pracovat zadarmo,“ připomíná. „Jít pouze na podílovou odměnu, dvacet až pětadvacet procent z vysouzené částky, kvůli nejistému výsledku je v medicínských kauzách vyloučeno. Za jeden úkon si účtujeme kolem 2000 korun, jenže těch úkonů je dvacet až pětadvacet. Rázem jste na padesáti tisících. A i když se podaří a soud mě ustanoví ex off o, prohrajeme-li, žalující strana musí zaplatit soudní výlohy, pokud soud nerozhodne jinak. A nemocnice se rády nechávají zastupovat velkými renomovanými advokátními kancelářemi, které si počítají třicet čtyřicet tisíc za úkon. Hodně lidí si to právě kvůli finanční náročnosti a nejistému výsledku rozmyslí.“

PRO NOVINY UŽ SI NEDOŠEL

„V takové kondici, v jaké jsem šel na operaci bederní páteře, jsem dlouho nebyl,“ vzpomíná devětačtyřicetiletý Tomáš Daněk. „Zhubl jsem a kyčel mě už nebolela, nález byl ale objektivní – měl jsem vyhřezlou ploténku a sesedaly se mi obratle, tak jsem operaci neodmítl,“ říká muž, jenž za mnou přišel o berlích a v plenkách.
Na neurochirurgickém oddělení Nemocnice Na Homolce byl přijat v úterý 30. 9. 2003. Operován byl následující den. Den po operaci se postavil a další už chodil. „Těšil jsem se, že v pondělí ráno už si dojdu koupit noviny.“ V sobotu večer dostal horečky, když se probral, byl ochrnutý od pasu dolů, neviděl na pravé oko, hýbal jen hlavou, rukama a palci u nohou. „Nic mi neřekli, až manželka zjistila, že prý mám zlatého stafylokoka.“ Prodělal dvě reoperace a lékaři jeho ženě doporučili, ať jej pošle do léčebny dlouhodobě nemocných.
Co také doma s manželem se ztrátou erekce, který se neposadí ani na ortopedický vozík, neudrží moč a stolici. Po roce panu Daňkovi přiznali plný invalidní důchod ve výši 8746 Kč. „Kdybych neměl doma dvojčata, holkám bylo tehdy rok a půl, tak jsem to vzdal a ležím v té eldéence, spíš ale už v hrobě.“
Pan Daněk se rozhodl bojovat.
S Nemocnicí Na Homolce, soudy i svým tělem. Vůči nemocnici a soudům zatím neúspěšně, obvodní soud pro Prahu 5 i městský soud jeho žalobu neuznaly, teď čeká na výsledek dovolání k Nejvyššímu soudu.
Pan Daněk požaduje odškodnění za bolest a za ztrátu společenského uplatnění ve výši 450 tisíc korun. A dalších 30 tisíc za náklady spojené s léčením po propuštění do domácího ošetření.

NEŽÁDOUCÍ PŘÍHODY

„Každé lékařské ošetření je spojeno s rizikem takzvané nežádoucí příhody,“ upozorňuje JUDr. Ondřej Dostál. Za selhání přístroje nikdo konkrétní nemůže, jiné je to, když lékař například zamění pacienty. Stává se, že pacient, jenž byl poškozen chybou lékaře nebo sestry, se neozve. Zato se objevují žaloby požadující náhradu za zhoršení zdravotního stavu, ke kterému došlo přirozeně. „Ale ani každá oprávněná žaloba neuspěje, protože pochybení se mnohdy obtížně dokazuje,“ říká Ondřej Dostál.
Zjistili to i odborníci z Harvard Medical Practice Study, když zkoumali šestačtyřicet žalob uzavřených v průběhu deseti let. Jako vítězové odcházeli od soudu i žalobci „bez důkazů“, a naopak prohrávali oprávnění žadatelé o odškodnění. Podobně dopadly i studie v Utahu a Coloradu.
„V mnoha případech je spravedlivé, když poškozený pacient vysoudí vysoké odškodné, ale neměli bychom přitom zapomínat, že o to méně peněz pak zůstane v celém systému. Buď se tedy rozhodneme, že do zdravotnictví poteče více peněz, nebo přistoupíme na to, že jich kvůli četnějším a enormně vysokým odškodněním bude na péči méně,“ dodává Ondřej Dostál.

LEGE ARTIS

„Je to, jako kdybych dal auto do servisu kvůli opravě výfuku a vrátili mi je bez kol, která už nejdou zpátky namontovat, a řekli mi, že výfuk opravili lege artis, tedy že vše proběhlo v souladu s uznávanými lékařskými postupy,“ říká pan Daněk.
To obvykle tvrdí i znalecké posudky, podle nichž soudci rozhodují o odškodnění. Protiřečí si, často jsou opsané z vědecké literatury nebo straní zdravotnickým zařízením v duchu „já na bráchu, brácha na mě“. Ostatně soudní znalce a jejich závěry kritizoval již před dvěma lety Ústavní soud. K němu se připojil i veřejný ochránce práv, jenž poukázal také na průtahy při jejich vypracovávání; mimochodem na posudku k případu pana Daňka pracoval soudní znalec rok. Zlepšení by měla přinést až novelizace zákona o soudních znalcích a tlumočnících, která se připravuje.

PORODNÍ MARATÓN

Po roce bolestí a operací, kdy jí vyndali vývod, už chtěla na všechno zapomenout a konečně se začít těšit z narození Simonky. „Jsem vůči našemu soudnictví skeptická, tak jsem dlouho váhala, zda Fakultní nemocnici Na Bulovce žalovat,“ přiznává jedenačtyřicetiletá Monika Sláviková. „Vnitřně ale cítím, že někdo je vinen, a já to nemůžu odbýt mávnutím ruky.“
Datum porodu bylo stanoveno na 29. 1. 2007. Paní Sláviková měla rizikové těhotenství kvůli věku a také leidenské mutaci, což je porucha krevní srážlivosti. Vyšetření plodové vody dopadlo ale na jedničku a dozvěděla se, že čeká holčičku. V den plánovaného porodu se dostavila do nemocnice, lékaři se pokoušeli vyvolat porod celé čtyři dny, ale neúspěšně. „V pátek 2. února mi MUDr. Záhumenský slíbil, že pokud do půl druhé neporodím, udělá mi císařský řez. Připoutána ke kapačce jsem toužebně očekávala, kdy už konečně bude půl druhé. Dočkala jsem se. Doktor Záhumenský mi místo císařského řezu ale přišel oznámit, že jde domů a předává službu mladému kolegovi Šottnerovi.
Ten si se mnou viditelně nevěděl rady a povolal primáře Driáka, kterého jsem začala prosit o ten císařský řez. Zbytečně.“ Kolem půlnoci se lékaři rozhodli použít kleště a s vynaložením značného úsilí vytáhli hlavičku, zbytek porodu zvládla paní Sláviková sama. Myslela si, že to nejhorší má už konečně za sebou.
Omyl. Byla na začátku. Zkrátím to: Paní Sláviková měla být po porodu podle lékařů v pořádku, přesto měla mezi pochvou, hrází a konečníkem čtyřcentimetrovou díru!
„Fyzická bolest se dá překonat, ale chodit rok s pytlíkem u pasu ... Byla jsem odporná sama sobě, nedokázala jsem dlouho vyjít mezi lidi, stále jsem se zavírala v koupelně, i když mě manžel ujišťoval, že pytlík vůbec nevidí.“ Monika Sláviková žádá po Fakultní nemocnici Na Bulovce odškodné ve výši 1,5 miliónu korun.

MIMOSOUDNÍ VYROVNÁNÍ

„Možná kdyby se mi omluvili a chovali se slušně, nežaloval bych je. Jenže operatér, za kterým jsem se zastavil, protože má blízko chatu, na mě začal řvát, ať vypadnu, že jsem na soukromém pozemku a že na mne zavolá policii,“ tvrdí pan Veselák. Shodný názor má i pan Daněk. „Místo omluvy mi strčili do ruky papír, že se můžu vymočit, a já jsem přitom čural a kadil do postele. Nikdo mi neřekl, že mi pleny proplatí zdravotní pojišťovna, že se mohu sám cévkovat.“ Ani jedna z nemocnic, o nichž tu byla řeč, nebyla ochotna se omluvit ani přistoupit na mimosoudní vyrovnání. Přesto mě MUDr. David Marx, ředitel Spojené akreditační komise ČR, ujišťuje, že v mnoha případech na ně nemocnice přistupují. Sám v nich jako prostředník vystupuje. Jejich výhodou je, že se při něm nedokazuje vina či nevina, kdo má pravdu a kdo ne. A média se o nich nedozvědí, protože součástí smlouvy bývá oboustranná mlčenlivost.
Nemocnice se tak nemusí obávat negativní publicity a pacient si ušetří nervy a peníze. Mimosoudní řešení sporů doporučuje i Evropský parlament spolu s Radou Evropy a dobré zkušenosti s nimi mají i Spojené státy. Třeba pacienti ve zdravotnickém centru Pittsburské univerzity (UPMC) dokonce podepisují prohlášení, že pokud budou v budoucnu chtít vznést vůči nemocnici nějaký nárok, musí se nejprve pokusit o mimosoudní vyrovnání. Od konce roku 2004 do ledna 2007 bylo ze sedmasedmdesáti případů šedesát osm úspěšně dohodnuto.

POMALÉ SOUDY

Chtěla jsem se zúčastnit sedmého soudního stání u okresního soudu v Litoměřicích. Pozůstalí žalují léčebnu dlouhodobě nemocných, již viní z nedostatečné péče, která způsobila úmrtí jejich třiadevadesátileté matky. Když bylo stání poněkolikáté odročeno, pochopila jsem, že kdybych na ně čekala, možná bych tenhle článek nikdy nenapsala.
Soudní pře týkající se odškodnění trvají v průměru tři roky, někdy ale i devět až dvanáct let. I když žalující soud vyhraje, uplyne od pochybení tak dlouhá doba, že mnohdy chybující lékaři či sestry už dávno v nemocnici nepracují a výše odškodnění je najednou „směšně“ nízká.
Přesto bude žalob přibývat, jak bude přibývat sebevědomých pacientů. Podle MUDr. Davida Marxe především, až zestárnou dnešní čtyřicátníci, protože ti už se nebudou chovat jako většina dnešních seniorů, kterým se nechce jít do střetu s autoritou a nepodléhají mytické iluzi o božském lékaři.

LÉKAŘ PROTI LÉKAŘI

Jedním z mediálně nejznámějších rozsudků soudce Michala Ryšky z krajského soudu v Brně padl v loňském létě. Fakultní nemocnice v Bohunicích musela vyplatit 1,5 miliónu korun rodičům tříměsíční Nelinky Slavíkové, která v nemocnici zemřela kvůli popáleninám, jež jí způsobila vyhřívací poduška.
Pane doktore, advokáti, kteří se „zdravotnickými“ kauzami zabývají, tvrdí, že soudci rozhodují na základě znaleckých posudků, jež jsou ale často nekvalitní a „nahrávají“ lékařům.
Soudce není lékař. Posudky jsou samozřejmě podkladem pro rozhodnutí soudu, pokud žalobce požaduje náhradu škody. A opravdu mají různou kvalitu, ale že doktor nepůjde proti doktorovi, není pravda. Často jeden druhému „vyklove oči“.
Při výši odškodného se vychází z „bodového ohodnocení“ poškození pacienta, teď se má zrušit. Je to dobře?
Není. Jsem zastáncem tabulkového systému, ale měla by se několikanásobně zvednout hodnota bodu. Sto dvacet korun za bod je málo, i když soudci v odůvodněných případech odškodnění navyšují. Jako to udělal například v roce 2007 kolega Marek Cigánek. Prostějovská nemocnice musela vyplatit 16,5 miliónu korun za pozdní resuscitaci jejich syna krátce po narození. Utrpěl nevratné poškození mozku. Dnes je mu osm let.

NEJVYŠŠÍ PŘIZNANÉ ODŠKODNĚNÍ V ČR

Odvolací krajský soud v Plzni v dubnu 2008 přiznal odškodnění 18 miliónů korun ochrnuté třiačtyřicetileté matce dvou dětí z Horního Slavkova. V sokolovské nemocnici jí v roce 2003 lékaři při angiografii vstříkli kontrastní látku, na niž byla zřejmě alergická. Upadla do kómatu a dodnes leží bezvládně na lůžku. Prostějovská nemocnice zaplatila v roce 2007 16,5 miliónu korun odškodného manželům z Prostějovska za pozdní resuscitaci jejich nyní sedmiletého syna. Utrpěl nevratné poškození mozku. Městský soud v Praze rozhodl, že Fakultní nemocnice Na Bulovce má zaplatit rodičům jedenáctiletého chlapce odškodné ve výši 12 miliónů korun. V roce 2000 při odpojování od dýchacího přístroje po běžné břišní operaci chlapec utrpěl poškození mozku. V případu záměny dětí v třebíčské porodnici vysoudily obě poškozené
rodiny v lednu 2009 rozhodnutím brněnského krajského soudu celkové odškodné ve výši 3,3 miliónu korun. Rodina chlapce, jenž se ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze jako novorozenec nakazil hepatitidou C, v roce 2001 vysoudila 2,5 miliónu korun. V roce 2004 přiřkl okresní soud v Jihlavě 2,5 miliónu korun jako náhradu škody na zdraví tehdy čtyřleté holčičky z Dobroutova na Jihlavsku. V září 2000 začal hořet inkubátor a čtyřdenní holčička utrpěla popáleniny zhruba na třetině těla. Téměř 2,5 miliónu korun a doživotní měsíční rentu 6000 korun přisoudil v roce 2007 krajský soud v Ostravě poškozenému osmadvacetiletému pacientovi z Prostřední Bečvy na Vsetínsku. V roce 1999 se stal invalidou s vážně poškozeným mozkem po běžné operaci nosní přepážky.

ZDROJ ČTK

ŽALOBY PACIENTŮ BUDOU PRO AMERICKÉ PRÁVNÍKY MÉNĚ LUKRATIVNÍ

Američané už nežalují své lékaře a zdravotnická zařízení tak často jako dřív. Všechny americké státy postupně přijaly nebo přijímají legislativu, jež omezuje maximální výši odškodnění. Tím se snižuje motivace pro právníky, kteří se na žaloby se zdravotnickými zařízeními specializují. Podle typu údajného poškození pacienta a pravděpodobnosti úspěchu dostane právník 30 až 50 procent z vysouzeného odškodnění. Jeho maximální výše není určena federálně a závisí na každém z 50 států. Obecně se dá říct, že zatímco před několika lety bylo možné žádat po zdravotnickém zařízení
až desítky miliónů dolarů za psychickou nebo jinou těžko vyčíslitelnou újmu, dnes už to nejde. To neznamená, že by pacient nemohl desítky miliónů dolarů vysoudit, ale musí prokázat, že o takovou částku opravdu prokazatelně přišel kvůli mylnému lékařskému zákroku nebo špatné péči ve zdravotnickém zařízení. A to samozřejmě není snadné. I tak jsou ale Američané stále ochotni se soudit často o milióny dolarů a lékaře to nutí, aby si platili pojistné pro případ, že na ně někdo podá žalobu kvůli špatně odvedené péči. „Záleží na odbornosti. Nejvyšší pojištění, které přijde ročně až na stovky tisíc dolarů, si platí například gynekologové, kardiochirurgové a neurochirurgové,“ říká Darren
McKinney z organizace Americká asociace pro reformu soudů (ATRA). I rodinné a všeobecné lékaře ale stojí pojištění řádově desítky tisíc dolarů ročně. Navíc podle studií, na něž se ATRA odvolává, nutí možnost případné žaloby až 80 procent lékařů k takzvané defenzívní medicíně, kdy si pro všechny případy objednají co nejvíc vyšetření, i když vnitřně mohou pochybovat o jejich smyslu. Žaloby pacientů ve Spojených státech v každém případě v konečném důsledku zvyšují cenu zdravotního pojištění. Odhady se různí, ale podle ATRA ji zvedají o 10 až 15 procent.

VÍT POHANKA ZAHRANIČNÍ ZPRAVODAJ ČRo1 V USA

Foto autor| ILUSTRACE JAKUB POŽÁR

Foto popis| „Nebýt manželky a holek, tak jsem to vzdal a ležím na eldéence, spíš ale už v hrobě,“ říká Tomáš Daněk
Foto popis| František Veselák je přesvědčen, že jeho manželka zemřela vinou lékařů
Foto autor| FOTO S TANISLAV K RUPAŘ
Foto autor| FOTO S TANISLAV K RUPAŘ

Foto popis| Monika Slávikova s dcerou. „I kvůli Simonce jsem se rozhodla Bulovku žalovat. Nechci, aby se mě jednou zeptala:,Proč jsi s tím nic nedělala?‘“
Foto autor| FOTO S TANISLAV KRUPAŘ