Akreditace není klacek ani kouzelná hůlka

04.10.2010

Pediatr z pražské Fakultní nemocnice Královské Vinohrady MUDr. David Marx, Ph. D., je zároveň uznávaným odborníkem v oblasti externí kontroly kvality péče ve zdravotnických zařízeních, akreditačních a licenčních procesů. Audity akreditačních orgánů bývají mezi lékaři a zdravotníky spíše nepopulární, často se však zapomíná na to, že z nich zdravotnické zařízení může i profitovat. Kromě toho probíhají na čistě dobrovolné bázi.

 

* Jste znám spíše jako průkopník akreditací a řízení kvality ve zdravotnictví než jako lékař. Jaká byla cesta z kliniky k vašim pozdějším aktivitám?

Já jsem upřímně řečeno jít na medicínu původně nechtěl, na gymnáziu jsem byl odhodlán studovat učitelství, konkrétně češtinu a angličtinu. Mé kádrové hodnocení ale na pedagogické fakultě nebylo shledáno vyhovujícím, a tak jsem nastoupil na medicínu, mimo jiné proto, že už na gymnáziu jsem od třetího ročníku chodil na brigády do Nemocnice Pod Petřínem. Během celých šesti let studia jsem v praxi v nemocnici pokračoval dál, fascinovala mě možnost bezprostřední interakce s pacienty, ale i se zdravotníky. Inklinace k učitelství ve mně přetrvávala, takže jsem si nakonec vybral jako klinický obor dětské lékařství, kterému jsem se posléze věnoval v pražské vinohradské nemocnici. Absolvoval jsem obě atestace a počátkem 90. let vyjel na stipendijní, poté i pracovní pobyt do Velké Británie, do dětské nemocnice v Birminghamu, kde jsem se věnoval dětské gastroenterologii. Začal jsem se tam ovšem také seznamovat se systémy klinické excelence, kontroly klinické kvality i se systémem externí kontroly kvality. Potom přišla nabídka od tehdejší ředitelky vinohradské nemocnice, doktorky Roithové, abych se oblasti řízení kvality věnoval na manažerské úrovni. V roce 1990 jsem začal učit na 3. lékařské fakultě UK pediatrii. Kromě pediatrie v současné době přednáším veřejné zdravotnictví – zde i na olomoucké lékařské fakultě. V oblasti řízení kvality jsem ředitelem Spojené akreditační komise, pracuji jako konzultant Joint Commission International, v oblasti organizační spolupracuji s Evropskou komisí, s Evropským parlamentem, s naším ministerstvem zdravotnictví. Medicíně se dnes věnuji už velmi málo, v průměru mám jednu dvě služby za měsíc a pár ambulantních pacientů. Kontakt s pediatrií si sice stále udržuji formou výuky studentů medicíny a ošetřovatelství, ale těžiště mé práce už je dnes v oblasti řízení kvality.

 

* Kdy a kde se začalo s prvními akreditačními snahami?

Kořeny jsou docela úsměvné, zejména z dnešního pohledu, kdy jsou to většinou právě lékaři, kteří vnímají akreditační proces jako něco, co jim omezuje výkon svobodného povolání. První krok na této cestě učinila v roce 1917 ve Spojených státech odborná společnost chirurgů, která se rozhodla, že vypracuje dvanáct základních standardů. Týkaly se provozu chirurgických oddělení, ale jejich význam přesahoval do celonemocniční péče. Jeden z těchto standardů například stanovil, že každý pacient má mít svůj chorobopis. Už jenom z toho si můžeme představit, na jaké úrovni byla tehdy zdravotní péče ve Spojených státech organizována. Kompletní znění výsledků prvního šetření se bohužel nezachovalo, takže se můžeme jenom dohadovat, co přesně standardy obsahovaly. K chirurgům se ale od té doby začaly přidávat další skupiny lékařů, například internisté, a také nemocnice, a ve Spojených státech se tak rozvíjela forma externí kontroly kvality z hlediska procesního řízení ve zdravotnictví. Celý proces však měl relativně pomalý nástup. Po 2. světové válce se přidaly Kanada a Austrálie, které mohly tehdejší standardy bez problémů používat. K největšímu skoku došlo až v roce 1970, a to opět ve Spojených státech, kdy hlavní federální plátce, Medicare, podmínil úhradu poskytnuté zdravotní péče právě akreditací udělenou organizací, která se tehdy jmenovala Joint Commission on Accreditation of Healthcare Organizations.

 

* Jak rychle se přidala Evropa?

První takový systém v Evropě měli v 80. letech v Katalánsku, systémy externí kontroly kvality specializované pro zdravotnictví zaváděly i Velká Británie a Nizozemsko. Impuls spočíval v komplexnosti procesu poskytování zdravotní péče. Jistě máme k dispozici názory gynekologů, jak se má vést porod, nebo kardiologů, jak se léčí infarkt, ale pacientovi se neléčí infarkt ve vzduchoprázdnu. Jde o velmi komplikovaný systém, který je charakterizován provázaností práce jednotlivých týmů, od ředitelství přes spolupracující klinická a jiná oddělení, rentgen, laboratoř až po nákupčího potravin. To všechno může mnohdy zásadně ovlivnit život pacienta. Zásadním podnětem pro rozšíření byl samozřejmě růst nákladů na zdravotní péči. Zejména v 70. a 80. letech došlo k výrazné technologizaci medicíny, zdravotnictví se prodražuje a hledají se všechny možné nástroje ke kontrole nákladů. Do zdravotní péče se v Evropě vkládají především veřejné prostředky a celý proces jejího poskytování by měl podléhat nějaké kontrole, aby vynakládání těchto peněz bylo efektivní a bylo možné co nejlépe zaručit, že tyto procesy jsou nastaveny s největší možnou mírou kvality a bezpečí.

 

* Byl tento trend v rámci Evropy nějakým způsobem koordinován?

V roce 1997 Rada Evropy formulovala doporučení svým členským zemím, aby zaváděly nezávislé systémy externí kontroly kvality ve zdravotnictví. Mnohdy se argumentuje tím, že byrokratický systém reprezentovaný například ministerstvy zdravotnictví nebo jinými institucemi ve srovnatelných evropských zemích by měl být dostatečný k tomu, aby externí kontrolu zajistil. Ale ono to tak není. V externí kontrole kvality rozeznáváme systém licencování a systém akreditace. Systém licencování stanoví minimální laťku, po jejímž překonání může zdravotnické zařízení fungovat. A to jsou vesměs státní správou stanovené podmínky, jako že v nemocnici musí téci teplá voda, které provozy musejí být vykachlíkované a podobně. Naproti tomu akreditační procesy jdou výrazně nad rámec těchto požadavků, a také proto se zaváděly jako dobrovolné. Konkrétní zařízení musí mít vůli zvyšovat kvalitu nad úroveň stanovenou zákonem nebo vyhláškou. Obecně tam, kde orgány státní správy zavádějí něco, čemu říkají akreditace, hrozí riziko politizace tohoto procesu, zejména ve střední a východní Evropě, a sníží se tak jeho kredibilita.

 

* Kdy se připojila Česká republika?

Byli jsme tak trochu pionýry, protože už v roce 1998 vznikla Spojená akreditační komise, ale to nebylo na popud Rady Evropy. Bylo to díky vizionářskému pojetí řízení kvality, které zastávali tehdejší reprezentanti asociací nemocnic, konkrétně doktorka Roithová, docent Heger nebo doktor Přehnal. Agentura Spojených států pro mezinárodní rozvoj (United States Agency for International Development, USAID) začátkem 90. let v České republice spouštěla nejrůznější projekty, mimo jiné i ve zdravotnictví. Tehdejší vedení asociací nemocnic, které za sebou mělo čerstvou zkušenost s tím, jak funguje systém akreditací ve Spojených státech, požádalo, zda by jedním z těchto projektů nemohlo být pilotní zavedení akreditačních standardů pro nemocnice v České republice. Tento projekt byl schválen, a to dokonce jako regionální, takže od roku 1994 do roku 1997 se u nás, na Slovensku, v Polsku, Maďarsku a Rumunsku vytvářela metodika a standardy pro akreditaci. Díky šťastné shodě okolností se doktorka Roithová v roce 1998 na krátkou dobu stala ministryní zdravotnictví a tehdy se podařilo formalizovat vznik Spojené akreditační komise, ještě jako nestátního sdružení právnických osob a obou nemocničních asociací. Původní další partneři ve zmiňovaném projektu, jako ministerstvo zdravotnictví a zdravotní pojišťovny, už se těchto aktivit neúčastnili, protože svou účast pokládali za kontraproduktivní. Plátcům přímá aktivita v externím hodnocení kvality zdravotní péče nepřísluší (na rozdíl od nepřímé) a o kompetencích státní správy už jsem hovořil. Nástup akreditací byl velmi pomalý, protože jednak akreditovaná zařízení neměla k těmto krokům ekonomickou motivaci (a nemají ji vlastně dodnes), jednak existovaly i určité společenské a politické tlaky proti projektu z pozice tehdejšího vedení ministerstva zdravotnictví. Prvním výraznějším krokem byla až akreditace nemocnice v Třinci-Podlesí v roce 2002 a potom přistupovala další zdravotnická zařízení nejen v rámci řetězce Agel, ale i mimo něj. Dnes už máme akreditováno 43 zařízení a jsou to jak nemocnice, tak i zařízení následné péče. Léčebna v Luži-Košumberku byla druhým zdravotnickým zařízením, které v roce 2004 prošlo akreditací, a ukázalo se tak, že akreditační standardy jsou aplikovatelné nejen v superspecializovaných high-tech nemocnicích, ale třeba i v léčebnách.

 

* Jakým vývojem prošla od svého vzniku Spojená akreditační komise?

Ozývaly se dotazy, kdo komisi kontroluje, a obavy, aby se celý proces nezvrhl v libovůli jedné instituce. Mezinárodní společnost pro kvalitu ve zdravotnictví (ISQua) nakonec vytvořila systém certifikace akreditujících orgánů. Posuzuje kvalitu standardů, metodiky, ale třeba i úroveň personalistiky a jako jednu z podmínek pro tuto činnost stanovila nezávislost na poskytovatelích. Původní forma SAK jako sdružení právnických osob a obou nemocničních asociací byla velmi liberální a nikdy se nestalo, že by některý z reprezentantů asociací zpochybňoval z mocenské pozice naše rozhodnutí; přesto jsme právní formu změnili na obecně prospěšnou společnost. To jsou formální změny SAK. Ty věcné vycházely z toho, jak je celý proces nekonečný. My se učíme také, vznikaly požadavky na rozšíření počtu standardů, u některých zdravotnických zařízení na jejich zpřísnění, v řadě případů jsme reagovali na externí faktory, třeba v oblasti ochrany osobních údajů jsme vytvořili úplně samostatné standardy. Osobně mám největší radost z toho, že ačkoli systém akreditací zatím nepřináší nic než pot a krev a slzy, protože vytváří potřebu zvýšené energie a větší důslednosti jak administrativní, tak věcné, jsou mezi akreditovanými zařízeními vedle těch velmi malých, úzce specializovaných, také velké fakultní nemocnice. První z nich byla ostravská, ale patří mezi ně už i Hradec Králové, Olomouc a Motol.

 

* V čem jsou nejpodstatnější rozdíly mezi standardy pro velká a malá zdravotnická zařízení?

Léčebnu v Luži-Košumberku jsme akreditovali dle nemocničních standardů s tím, že některé z nich pro ni samozřejmě byly neaplikovatelné. V loňském roce jsme ve spolupráci s poskytovateli vytvořili národní akreditační standardy pro následnou péči, které vycházejí z toho, že některé druhy péče – například anestezie nebo pooperační péče – se v těchto zařízeních nevyskytují buď vůbec, nebo jen fragmentárně. Podstatnější je důraz na dlouhodobý ošetřovatelský a rehabilitační proces. Původně jsme nepředpokládali, že bychom extendovali svou aktivitu i do ambulantní sféry, ale na základě požadavků z terénu jsme vytvořili i národní akreditační standardy pro ambulantní zdravotnická zařízení. Ty zatím nemáme v papírové podobě, od března letošního roku jsou však platné a vystavené na našich webových stránkách. Podle nich se zatím akreditovala dvě zařízení typu poliklinik.

 

* Některé z našich nemocnic už mají i mezinárodní akreditaci. Jaká administrativa je spojena s jejím udělením?

V roce 1997 jsem byl na základě své osobní participace v projektu USAID osloven, abych vedl pracovní skupinu, která měla za cíl vytvořit mezinárodní akreditační standardy na základě existujících akreditačních standardů americké Joint Commission. Nešlo o překlopení amerických standardů do mezinárodních, ale o vytvoření úplně nové sady a naše pracovní skupina měla zástupce z velmi bohatých zemí třeba v okolí Perského zálivu, jako je Saúdská Arábie, z velmi rozvinutých zemí Evropy a obou Amerik, ale také z rozvojových zemí. Takže tyto standardy jsou aplikovatelné v Zimbabwe úplně stejně jako v Kodani či Dubaji. Mezinárodní akreditace má samozřejmě striktnější požadavky než národní, aniž by ovšem ta národní byla druhořadá. Může být vnímána jako jakýsi předstupeň akreditace mezinárodní, která je výhodná například pro zařízení poskytující zdravotní péči pacientům mimo rámec Evropské unie. Do dneška prošly procesem mezinárodní akreditace Nemocnice Na Homolce, Ústřední vojenská nemocnice, Masarykův onkologický ústav, Ústav hematologie a krevní transfuze a Fakultní nemocnice Ostrava. Poměr zhruba jedna ku osmi ve prospěch národních akreditací odpovídá zahraničním zkušenostem, kdy se většina zařízení spokojí s národní úrovní prostě proto, že nemají ambice poskytovat zdravotní péči v mezinárodním měřítku. Ale opakuji – neznamená to, že by národní akreditace byla něco horšího.

 

* Jakým způsobem a na základě čeho vznikala akreditační kritéria a standardy a jakým prošly a procházejí vývojem?

Původně jsme měli padesát akreditačních standardů, relativně velmi obecných, které popisovaly podmínky v různých fázích poskytování zdravotní péče. Organizaci dostupnosti, komunikaci směrem ven – jak se vlastně pacient o příslušném zařízení dozví, organizaci diagnostické a léčebné péče, garanci práv pacientů, podpůrné procesy, jako je stravování, doprava, laboratorní zázemí a zobrazovací metody a také technické procesy uvnitř zařízení. Tyto první standardy byly široce připomínkovány v rámci tehdejších asociací nemocnic a prošly pilotními projekty. Podle nich jsme potom pracovali skoro deset let, ale jak narůstal zájem, vytvořila se poptávka po jakési učebnici, detailním popisu podmínek naplnění jednotlivých standardů – ten jsme vydali v roce 2002. Na základě získaných zkušeností, s ohledem na legislativní změny i ve snaze trvale zvyšovat laťku kvality jsme k 1. září 2009 vydali novou verzi standardů – těch je už celkem 74 a jsou k nim přidány úplně nové, jako je třeba ochrana osobních údajů; jsou mnohem detailněji propracovány v rovině ochrany práv pacientů, respektují novou legislativu v České republice, mají více charakter učebnice.

 

* Jaké hlavní principy a výhody vaše standardy mají?

Obecně je podle mého názoru velkou výhodou národní akreditace, že standardy jsou formulovány profesionály ve zdravotnictví, profesionálové je také oponují a pilotně zkoušejí. Takže kterýkoli primář kteréhokoli zdravotnického zařízení v České republice, kterákoli vrchní či staniční sestra nebo technický náměstek nemocnice k nim nepotřebují žádné konzultanty nebo interprety a jsou schopni pochopit a aplikovat požadavky více než 95 procent z nich. Standardy přitom nejsou preskriptivní, spíše je můžeme přirovnat k jakémusi dobře nalajnovanému hřišti. Říkají „tyhle věci si musíte upravit sami, přičemž musíte respektovat legislativu a potřeby pacientů“. My vycházíme z principu kvality výstupů. Například chceme, aby se nemocnice rozhodla, jak bude monitorovat pacienty po operačních výkonech. Neříkáme, jaké mají mít monitory, dokonce ani neříkáme, že je mají mít. Říkáme, že si musí sami stanovit, kdo, jak a v jakých intervalech pacienty monitoruje, a je jejich věcí, jestli mají tolik lidí, že u každého pacienta bude stát sestra a měřit puls, nebo zda to bude dělat monitor, a jestli se budou sledovat krevní plyny, nebo jenom puls. To je na rozhodnutí toho kterého zařízení, protože nikdo jiný nezná spektrum pacientů, kteří k nim přicházejí. Často je nám vytýkáno, že naše standardy neobsahují žádnou normu pro počet personálu. Jedním z nejčastějších argumentů je, že s takovým a takovým stavem personálu se práce nedá zvládnout a ať SAK řekne, kolik lidí má na daném oddělení pracovat. To je ale vzhledem k divergenci zdravotnických zařízení iluzorní představa, protože neexistuje nic takového jako například průměrné chirurgické oddělení. Navíc potřeba počtu personálu se mění i s ohledem na akutnost stavu pacientů. Naše standardy však jasně uvádějí, že personální plán zařízení a kompetence pracovníků musejí odpovídat potřebám pacientů – jedním z možných závěrů našich konzultantů může být konstatování, že počet personálu neodpovídá potřebám poskytované péče.

 

* Existují různé stupně náročnosti a úrovně akreditace?

Například Američané a Kanaďané používali stupně „akreditován s pochvalou“, „akreditován podmíněně“, „neakreditován“. Ale to je v rozporu s potřebami pacienta. Cílem akreditace je minimalizace variability v daném zařízení. Nelze připustit situaci, kdy v pondělí slouží sestra Maruška, která je zvyklá připravit si léky dopředu, v úterý slouží sestra Boženka, která dává léky až u lůžka, a ve středu sestra Fanynka, která používá nějaký třetí způsob. Bylo by nesmyslné nastavit systém, který toleruje, že část nemocnic standardy výrazně překračuje, část je naplní a část je naplní jen tak tak. Odstupňované akreditace už opustily i systémy, které počítají akreditované nemocnice na tisíce, hodnocení je zkrátka jednoduché – „akreditováno“ / „neakreditováno“. Indikátory jsou jasné.

 

* Jaké výhody má z akreditace zdravotnické zařízení?

Až na drobné výjimky dané aktivitou jednotlivých zdravotních pojišťoven nemá žádné ekonomické výhody. Ty ale mohou přijít a záleží na schopnostech managementu, jak třeba na základě akreditace přitáhne pacienty marketingovými nástroji. Akreditovaná zařízení mají vyšší úspěšnost ve sporech na ochranu osobnosti nebo ve sporech o odškodnění. Je známým faktem, že v oblasti těchto sporů se stáváme standardní evropskou zemí, a i když se to nám zdravotníkům nelíbí, je logické, že aktivita právníků v této oblasti stále narůstá. To, že už dnes existují pravomocné rozsudky na odškodnění ve výši desítek milionů korun, je mediálně známé. Akreditace samozřejmě neeliminuje veškerá rizika. Často odpovídám na otázky novinářů, jak se ta či ona nehoda mohla stát v akreditované nemocnici. To je ale poměrně naivní otázka vedená stejnou logikou, jako kdybych se zeptal, jak to že někdo způsobil dopravní nehodu, když má řidičský průkaz. Akreditace je nástroj, nikoli kouzelná hůlka, která ze zdravotnického zařízení udělá bezpečnou a kvalitní nemocnici. To je na jejích pracovnících, kteří tento nástroj používají.

 

* Pacient přesto nějaký profit pocítit musí...

Pacientům může akreditace nepochybně přinést mnohem větší míru bezpečí. Standardy vedou k jasné identifikaci pacienta, k řádnému vedení dokumentace, k jednotnému spektru vyšetření, kdy se na nic nezapomene, k přiměřené časové dostupnosti výsledků. V personální oblasti požadujeme, aby zařízení jasně popsala kompetence všech pracovníků s tím, že mohou dělat to, pro co mají kvalifikaci, ale jen tehdy, když to opravdu umějí. Potom by se nemělo stát, že by v obsazení služeb existovala variabilita, co se týče odborné úrovně. Kapitola týkající se práv pacientů je velmi detailní, chrání soukromí, právo rozhodovat o sobě nebo právo na informace. Přestože z hlediska legislativy máme tuto oblast celkem moderně upravenu, faktická situace není vždycky úplně dobrá mimo jiné proto, že s sebou pořád vlečeme dědictví 40 let paternalistického komunistického zdravotnictví. Akreditace je pro tyto záležitosti docela dobrou učebnicí.
Pacientům ale přináší také větší míru bezpečí v oblasti fyzické a technické, protože například jeden ze standardů vyžaduje nejen aby zařízení mělo popsáno evakuační cesty a funkční požární směrnice, ale aby je jednou za rok rovněž prověřilo cvičnou evakuací. Opět – za starého režimu jsme bezpečnost a ochranu zdraví při práci pokládali za obtěžování. Když jsem začátkem 90. let pracoval ve Velké Británii, překvapilo mě, když se ve čtvrtek v nemocnici rozezněl požární zvon, zavíraly se dveře a sbíhaly se požární hlídky. To se dělalo jednou týdně a občas neohlášeně v noci, ale potom každý věděl, co má dělat. My se setkáváme s neprůchodnými evakuačními cestami a neevakuovatelnými pracovišti. Ne každé pracoviště se přitom evakuuje stejně. Je rozdíl mezi krčním oddělením s dvaceti dobře mobilními pacienty a dvacetilůžkovou geriatrickou stanicí ve třetím patře bez evakuačního výtahu, kde v noci slouží jedna sestřička.
Další oblastí, kde se pacient může cítit bezpečněji, je prevence nozokomiálních nákaz. Jednou z věcí, kterou přejala SAK, je důraz na dodržování hygienických podmínek pro provoz zařízení tak, jak jsou stanoveny vyhláškou. Když se náš auditor zeptá uklízečky, jak ředí dezinfekci, a ona mu nerozumí, pak může těžko rozumět sestře, která jí poměr ředění sděluje – tak vzniká epidemiologické riziko. Pro audit si vybereme nějakého pacienta, kterému byla poskytována rizikovější péče, byl překládán z oddělení na oddělení, byl operován. Podíváme se, na jaké ambulanci byl přijat, co se tam s ním dělo, v té souvislosti také zhodnotíme, jaké byly kompetence osob, které se o něj staraly, jak je pracoviště vybaveno, po celou dobu sledujeme, jak se dodržují hygienické protiepidemické principy, jak se vede dokumentace. Pokud byl pacient operován, podíváme se na operační sál, posoudíme jeho provoz, dodržování protiepidemických opatření a mimo jiné se zeptáme, co by personál dělal, kdyby v průběhu operace začalo hořet...

 

* Kolik auditorů SAK deleguje na akreditační řízení?

Například do standardní okresní nemocnice, dříve nemocnice druhého typu, se vypraví tým, ve kterém jsou tři pracovníci – jeden lékař, jedna sestra a jeden administrátor, technik. Všichni musejí mít zkušenost z práce ve zdravotnictví, zdravotníci alespoň deset let, technik šest let, což jsou docela přísné požadavky. A v průměru v takovém zařízení stráví tři dny. To znamená mluvíme dohromady o devíti člověkodnech. V menších zařízeních může stačit tým dvou lidí, u ambulantních třeba jenom jeden. Pro větší zařízení se samozřejmě lidé naopak přidávají.

 

* Jak vypadá závěrečný protokol?

Výsledkem je počítačový výstup zhodnocení standardů. Každý z indikátorů je hodnocen jako „splněn“, „nesplněn“, „částečně splněn“. Aby zařízení vyhovovalo, musí splnit každý standard alespoň na sedm a půl bodu z desetibodové stupnice, musí mít splněné všechny kapitoly a v součtu musí skóre dosahovat více než 90 procent všech splněných indikátorů.

 

* S jakou mírou nelibosti přijímá akreditační řízení personál zdravotnického zařízení?

Záleží samozřejmě na přístupu managementu. Někde dokáže přesvědčit majoritu pracovníků o tom, že akreditace je proces uživatelsky přátelský a bude pro ně přínosem. Existují ale instituce, kde manažer tvrdě vymáhá naplnění požadavků v rovině příkazů. A jsou další zařízení, která používají akreditační proces jako klacek k naplnění činností, jež s akreditací vůbec nesouvisejí a které management nedokáže prosadit jinak. Obecně platí, že nikdo nechce být kontrolován. Proto naše konzultanty i auditory velmi striktně vedeme k profesionální komunikaci a je pro nás nepřijatelné, aby se takový člověk choval společensky nevhodně, jako jakýsi kontrolní orgán, nesmí to být žádný Chlestakov. A někdy zase naopak musíme bojovat se snahou jednotlivých zařízení být příliš ortodoxní a vést tlak na personál nad rámec toho, co je uživatelsky přátelské a hlavně potřebné.

 

* Čím se nejraději zabýváte ve volném čase, abyste si od problematiky kvality ve zdravotnictví odpočinul?

Myslím, že v oblasti časového managementu hodně selhávám, což je dáno i tím, že kromě aktivit akreditačních a klinických mám rovněž akademické. Letos v únoru jsem nastoupil do funkce proděkana pro výuku na 3. lékařské fakultě UK, takže volného času mnoho nemám. Pokud se nějaké volno objeví, trávím je rád cestováním, ale také třeba četbou. A díky tomu, že přemíra práce znamená stálou komunikaci s lidmi, jsem docela rád, když se mi občas na den či dva povede odjet někam, kde mohu být v absolutní samotě. Každý rok si dávám předsevzetí, že si udělám více času, a možná to jednou přijde.

 

* Kam jezdíte nejraději?

Z evropských měst mám nejraději Londýn, jednak proto, že v Anglii jsem dlouhou dobu pobýval, takže tam mám hodně kamarádů, ale i proto, že to je z hlediska historické i politické kultury velký vzor. A protože tam není zrovna pořád teplo a hezké počasí, patří k dalším favoritům Barcelona.

 

MUDr. David Marx, Ph. D. * 7. listopadu 1960 Promoval v roce 1984 na fakultě všeobecného lékařství UK v Praze. Poté až do roku 1990 působil jako lékař ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v gastroenterologickém týmu kliniky dětí a dorostu, od roku 1990 jako odborný asistent 3. LF UK v Praze. V nemocnici zároveň zastával funkce člena poradního sboru ředitelky (jako vedoucí týmu kvality péče) a náměstka ředitelky pro léčebně preventivní péči. Na 3. LF UK je vedoucím Kabinetu veřejného zdravotnictví, tento obor na fakultě (a také na LF UP v Olomouci) přednáší. Na 3. LF UK přednáší také pediatrii a zároveň je od února 2010 proděkanem pro výuku. Je ředitelem Spojené akreditační komise ČR, členem Rady pro kvalitu MZ ČR, předsedou České společnosti pro kvalitu ve zdravotnictví a dlouholetým spolupracovníkem Joint Commission International. Letos v červnu jej ministryně spravedlnosti jmenovala prvním znalcem v oboru řízení kvality a bezpečí ve zdravotnictví v České republice.

 

Foto autor| Foto: Leoš Chodura