Hledá se software, zn.: Zdravotnictví – pole neorané

09.03.2012

Moderní technologie jsou dnes tak složité, že lékaři potřebují specialisty, kteří je umějí ovládat. Spolu s růstem počtu těchto přístrojů a jejich sofistikovaností však stoupají nároky na provoz a údržbu. Ta je někdy relativně složitá, a tak s ní musejí jít ruku v ruce i přesné záznamy.

Nejde jen o ekonomickou stránku věci, ale především o to, že na těchto „mašinách“ mnohdy závisejí životy pacientů. Jakákoli nedbalost nebo přehlédnutí tak mohou vést k tragédii, která může mít pro nemocnici soudní dohru. Soudy dnes přicházejí s peněžitými náhradami, jež se nemocnicím nemusejí vyplatit – ale především jde o ztrátu image.
Oblast facility managementu ve zdravotnických zařízeních není jen o úspoře energií nebo nákladů, ale také o správě veškerého majetku nemocnice. Od kbelíků na špinavou vodu po kontrolu a připravenost těch nejsložitějších zdravotnických přístrojů. S tím, jak rostou nároky na technologickou zdatnost lékařů, rostou i nároky na služby, které se mohly dosud přehlížet. Krokem, jak nastavit stejné obecné výchozí parametry pro zdravotnickou péči, může být akreditace, která s sebou nese i jasná pravidla o tom, jak s čím zacházet a jak co nejefektivněji léčit pacienty. Dnes existují v České republice dva typy akreditací zdravotnických zařízení. Prvním je mezinárodní Joint Commission International (JCI), která je celosvětově uznávaná, a druhá je Spojená akreditační komise (SAK), jež je v podstatě jejím českým ekvivalentem. Podle ing. Martina Mayera, který se akreditacemi zdravotnických zařízení v ČR zabývá, je na tom Česká republika v porovnání s medicínsky vyspělými zeměmi velice dobře. Srovnámeli se s ostatními postsocialistickými státy, jsme na špičce. „V současné době v ČR akreditujeme nemocnice podle SAK a před námi leží ještě dlouhá cesta,“ říká M. Mayer a popisuje, o co vlastně jde.

BABIČKA UMŘELA, CHCEME PENÍZE…

Protože právní bitvy se v západních zemích vedou nejen o velikost „zlatých padáků“, ale i o zdravotní péči, jsou zahraniční nemocnice na takové případy připraveny. Jak? Třeba tím, že si pečlivě hlídají postupy léčebných procedur, hlídají si nejen nákladové položky, ale i kvalitativní ukazatele péče, sledují a vyhodnocují technologickou připravenost a historii lékařských přístrojů. „V současné době existují v České republice čtyři nemocnice, které jsou akreditovány podle mezinárodního standardu JCI. Jde o pražskou Nemocnici Na Homolce, kde působím, dále Ústav hematologie a krevní transfuze v Praze, Masarykův onkologický ústav v Brně a Fakultní nemocnici Ostrava. Mezinárodní akreditace neznamená něco jako ISO v průmyslu, kde se spočítají šroubky, ale týká se péče, kterou pacient dostane. V té jsou zahrnuty všechny atributy, které pro nemocnici znamenají adresnost, historii, kvalitu a kvalifikovanost poskytované péče,“ vypočítává ing. Mayer, který stojí za českým ekvivalentem akreditace JCI, tedy zmíněným SAK, a jeho naplňováním nejen z pozice akreditačního auditora.

CHYBY, ZA KTERÉ VŽDY NĚKDO ZAPLATÍ

Možná si vzpomenete na kampaň, kterou z dnešního pohledu trochu paradoxně rozjel exministr vnitra Ivan Langer. Jeho boj proti korupci byl dán především schránkami důvěry, do nichž mohli lidé anonymně házet dopisy s podezřením na korupci. Ponechme Ivana Langera jeho minulosti a podívejme se na stejný systém z pohledu zdravotnického prostředí. Dnes, kdy v nejedné neakreditované nemocnici pracují lidé přes čas, pod neustálým tlakem a v mnoha případech za podhodnocených podmínek, dochází k lidskému selhání. Taková chyba může pacienta stát život. Právě monitoring těchto mimořádných situací je v akreditované nemocnici nesmírně důležitý. „U nás na Homolce máme systém elektronického hlášení nežádoucích událostí. Nahlašující osoba má přitom možnost se buď identifikovat, nebo uvést událost anonymně. Jde nám o to, aby zaměstnanci neměli strach hlásit vše, co je podle nich podezřelé, nebo situace, kdy udělají chybu. Chyby se stávají a je důležité umět jim předcházet či je začít řešit včas. Zajímavé je, že některé nemocnice nám při konzultaci před akreditací řeknou, že za uplynulý rok měly třeba jen deset mimořádných událostí. Podobné číslo eviduje Nemocnice Na Homolce za dva týdny, jenže jde o nastavení citlivosti celého systému. U nás se totiž hlásí cokoli, co v rámci provozu a péče vybočuje z normálu. Tedy například i to, že se rozbil rentgen a pacient musel být vyšetřen na jiném,“ vysvětluje M. Mayer. Hlášení v elektronické podobě putuje právě k Martinu Mayerovi, dále k řediteli nemocnice, jeho náměstkům a k vedoucím oddělení řízení kvality a lékárny. Právě tento systém může zajistit rychlou reakci.
Biomedicínské inženýrství se dříve vyučovalo odděleně od zdravotnictví. Dnes je to trochu jinak, a tento moderní obor, který se studuje na technických fakultách, blízce spolupracuje s medicínou. „Promoval jsem v roce 1989.
Abych se mohl stát biomedicínským inženýrem, vystudoval jsem fakultu elektrotechnickou se zaměřením na biokybernetiku a tři roky poté jsem si udělal atestaci na Institutu lékařů a farmaceutů v Praze. Dnešní studenti oboru bioinženýrství absolvují zkoušky z odborných předmětů, které přímo souvisejí se zdravotnictvím. Poté jsou považováni za zdravotnický personál, tedy spadají do stejné kategorie jako lékaři či sestry,“ objasňuje situaci M. Mayer.

INŽENÝŘI NA OPERAČNÍM SÁLE? NIC ZVLÁŠTNÍHO… Biomedicínské inženýrství se dělí do tří základních částí. Jde o obsluhu specializované techniky, její přímý provoz na sále a její kalibraci. Například infuzní pumpy, které pacientům přesně dávkují léčivo do infuzních roztoků, jsou přístroje nejen velice drahé, ale především musejí pracovat naprosto bezchybně. Právě Homolka byla podle Martina Mayera první nemocnicí v České republice, která si pro jejich provoz pořídila testery z USA. Ty vlastně zkoušejí, jak přesně pumpy pracují. „Kdybychom neměli tyto testovací přístroje, museli bychom vlastně služby údržby pump outsourcovat, a to by se nám dost prodražilo,“ uvádí M. Mayer a po -ukazuje na další zařízení, jež zkoušejí přesnost zdravotnických přístrojů. Například defibrilátor, který se používá v případech zástavy srdce pacienta, musí fungovat vždy, kdy je zapotřebí. A protože nikdo neví, kdy to bude třeba, je nutné, aby byl stoprocentně provozuschopný. Navíc musí fungovat správně a pustit do pacienta přesně modulovaný výboj. Právě proto si Nemocnice Na Homolce pořídila i testery napětí nebo ty, které sledují přesnost odečtu saturace kyslíku v krvi. Zdravotnická technika podléhá stejné záruční lhůtě jako třeba boty. Během záruky tedy musí dodavatel garantovat její funkčnost.
Jenže přístroje mají mnohem delší životnost. Jsou nesmírně důležité, ale i nákladné, takže je nezbytné, aby byl jejich stav nejen testován, ale i dlouhodobě sledován.
V ten moment přichází na řadu speciálně vytvořený software. Protože něco podobného na trhu není, vychází jeho systém z evidence zásob v supermarketech. „Kvalifikovaný software chybí, snažíme se tady vyvinout vlastní systém, který by byl dostatečně uživatelsky jednoduchý na provoz. Já nepotřebuji supervědu, ale potřebuji, aby do něj mohla zanést informace i úplně nová sestřička,“ zdůrazňuje M. Mayer.

FM SOFTWARE: ZATÍM NULA BODŮ

Celý systém funguje na serveru v rámci intranetové sítě nemocnice. Jeho jednotlivé terminálové vstupy jsou v počítačích zaměstnanců. Ti prakticky reportují, co, kdy, kde a kdo s daným zdravotnickým přístrojem dělal, zda a kdy byla zkontrolována jeho funkčnost, co se rozbilo a proč. Právě tento intenzivní reporting, který se uchovává v řádu let, umožňuje naprosto přesně vysledovat, nejen kdo s přístrojem naposledy manipuloval, ale i kdo byl tímto přístrojem léčen. V praxi tak je možné např. i po více než pěti letech zjistit, zda byli pacienti na tento přístroj napojeni a kdy a kým bylo zařízení zkontrolováno.
Z hlediska FM je právě zde největší potenciál pro rozvoj, protože podpůrný software dosud chybí. Facility management tu má jednu z příležitostí, kdy se může dostat od budov, čerpadel a odpadů až k jádru provozu, protože byť je reporting v průmyslu věcí běžnou, pro zdravotnictví to tak zcela neplatí. „V rám -ci své práce jako auditor Společné akreditační komise, SAK, někdy narážím na to, že nemocnice používají excelové tabulky. Myslím, že jde sice o krok od sešitků k počítačům, ale vzhledem ke komplexnosti problematiky reportingu ve zdravotnictví je nutné ujít ještě delší cestu,“ uzavírá M. Mayer. Technologie systémů je dnes o provázanosti jednotlivých databází a jejich zpřístupnění. V hypotetickém případě je třeba možné, aby nemocnice mohla tlačit na dodavatele zdravotnické techniky v důsledku toho, že bude mít přesný přehled o poruchovosti jednotlivých přístrojů. Samostatnou kapitolou jsou potom lidé, kteří seřizují v průběhu léčby přístroje jednotlivým pacientům na míru. Nejčastěji jde o umělou plicní ventilaci, která přes svou sofistikovanost nemá šanci „dýchat“ za pacienta vždy nejlépe. Podle M. Mayera jsou respirační terapeuti, jak se tomuto lékařskému personálu v USA říká, naprosto přirozenou součástí zaoceánských klinik. V praxi plní funkci nesmírně důležitého spojovacího článku mezi biologií a technologií. Pacientům napojeným na umělou plicní ventilaci na JIP nastavují parametry dýchání. I po propuštění mohou chronicky nemocní využívat tyto přístroje v rámci domácí péče. Právě respirační terapeuti pak za nimi docházejí domů a monitorují stav pacientů i přístrojů.
Podobnou domácí péčí lze ušetřit prostředky, které se musejí vynakládat na hospitalizaci pacienta. „V USA je více než sto tisíc takových terapeutů. A u nás? V současné době prvních sedm dokončuje kurz, který pro ně pořádáme,“ doplňuje M. Mayer a upozorňuje, že spolu se stárnutím populace bude narůstat i počet pacientů, které bude nutné léčit. Právě domácí péče může být alternativou k hospitalizaci, protože vyjde levněji.

PROPOJENÍ VŠEHO SE VŠÍM

Ale zpět k podpůrnému softwaru, který by teoreticky mohl propojovat nejen dodavatele zdravotnické techniky, ale i zdravotní pojišťovny či rodinné příslušníky. V praxi by to celé mohlo fungovat tím způsobem, že nemocnice nakoupí zařízení, dodavatel sleduje jeho provoz a údržbu, na tomto základě shromažďuje informace nutné pro vývoj a obchod. Pojišťovna sleduje a kontroluje, zda nedochází ke zbytečnému plýtvání léků, vybavení či odpisům technologií, a rodinní příslušníci mají okamžitý přehled o tom, na jakém konkrétním přístroji a za jakých podmínek je jejich příbuzný léčen. Sci-fi? Nikoli. Podle Martina Mayera je to jen otázka budoucnosti. „Systém dnes funguje tak, že součástí zdravotní dokumentace pacienta je i seznam konkrétních přístrojů, které přišly s pacientem do kontaktu,“ tvrdí M. Mayer a ukazuje na přístroj, jenž v době operace odsává z pacienta krev, čistí ji a vrací zpět do jeho tělního oběhu.

ZAVŘETE OČI, DNES VÁS BUDE OPEROVAT ROBOT…

Součástí operačního sálu Nemocnice Na Homolce je i robotický operatér. Tento název výkřiku moderní techniky však není zcela přesný, protože za jeho ovládací konzolí sedí chirurg. Robotická chirurgie je zcela jistě budoucností, přesto prý je v ČR „v nemilosti“ kvůli vysokým pořizovacím nákladům. Přístroje pro robotické operace, které stojí i kolem 60 mil. Kč, byly v minulosti vyvinuty pro operace astronautů nebo vojáků prováděné na dálku a s přesností na desetiny milimetru přesně. Operatér v dnešních podmínkách většinou sedí na operačním sále nebo v ovladovně a robot mu významně pomáhá 3D obrazem s dokonalým přehledem v operované oblasti. Pracovní konce robotických nástrojů jsou v podstatě pohyblivé jako ruka a dá se jimi manipulovat i v nepřístupných oblastech, tzv. „za rohem“, a to je hlavní výhoda tohoto zařízení. Všechny pohyby jsou zpracovány a interpretovány počítačem tak, aby zpřesnily a zabezpečily bezpečný pohyb chirurgických nástrojů v pacientově těle. To vše přispívá spolu s eliminací třesu rukou k významnému snížení operačních rizik a tím překonavá klasickou laparoskopii. Pro pacienta robotický systém představuje vysokou bezpečnost operace, umožňuje provádět chirurgický zákrok v místech, kde by byl klasickou chirurgickou nebo laparoskopickou technikou obtížně proveditelný, a protože je „miniinvazivní“, pacient se vrací daleko dříve po operaci do běžného života.
Odskočme si od robota zpátky k výše zmíněné akreditaci. Ta podle Martina Mayera nenahrazuje ani nesupluje českou legislativu. Jejím primárním posláním je unifikovat a definovat zdravotnickou péči. Právě definice kvalitní péče je základem k tomu, aby se její kvalita dále rozvíjela. Žádná akreditace navíc nemůže z principu tlačit nemocnice do něčeho, co je v rozporu s platným právním řádem.