Specifika akreditačních standardů pro ambulantní zdravotnická zařízení

07.05.2012

 KVALITA V OTÁZKÁCH A ODPOVĚDÍCH

DOTAZ: Pokud jsme nemocnice s velkou poliklinikou, znamená to, že lůžka budeme akreditovat podle akreditačních standardů pro nemocnice a polikliniku podle standardů pro ambulantní péči? Jaká jsou specifika akreditačních standardů pro tento typ ambulantní péče a které oblasti činí při přípravě k akreditaci největší potíže?

ODPOVĚĎ: Externí hodnocení kvality a bezpečí v ambulantních zdravotnických zařízeních je založeno na stejných principech jako u zařízení lůžkových, nicméně má některá specifika, se kterými je dobré počítat při přípravě.
Spojená akreditační komise, o. p. s., vydala akreditační standardy pro primární a ambulantní péči v roce 2010. Reagovala tím na zvyšující se počet žádostí o akreditaci zejména od specializovaných ambulancí a poliklinik. Tyto „ambulantní“ akreditační standardy stanovují požadavky na řízení kvality v poměrně různorodé skupině poskytovatelů zdravotních služeb. Právě zohlednění této různorodosti bylo pravděpodobně největší výzvou. Nakonec vznikla publikace, která je vlastně třemi samostatnými sadami akreditačních standardů spojenými do jednoho textu - standardy pro ambulance primární péče, standardy pro ambulantní specialisty a polikliniky a v neposlední řadě standardy pro domácí péči. V první řadě je nutné objasnit pravidla, na základě kterých se rozhoduje, která sada akreditačních standardů se bude při hodnocení aplikovat na které zdravotnické zařízení, respektive podle které sady standardů se má který poskytovatel připravovat. Základním pravidlem je to, že je vždy hodnoceno jedno zdravotnické zařízení (podle registrace) jako celek, a to podle pouze jedné sady akreditačních standardů.
Nikdy tedy nenastane situace popisovaná v úvodním dotazu. Volba konkrétní sady akreditačních standardů, která se na daného poskytovatele vztahuje, vychází z hierarchie jednotlivých sad standardů, kde nejvýše stojí standardy pro nemocnice, dále standardy pro následnou a dlouhodobou péči a nejníže standardy pro primární a ambulantní péči. Aplikovaná sada standardů se volí podle toho, jaký typ zdravotních služeb (byť v menšinovém objemu) zdravotnické zařízení poskytuje podle smlouvy se zdravotními pojišťovnami. V případě nemocnic s poliklinikou je volba jasná, standardy pro nemocnice. Mezi akreditovanými zdravotnickými zařízeními SAK jsou například i polikliniky, které však poskytují v malém objemu i akutní lůžkovou péči, jsou tedy akreditované podle akreditačních standardů pro nemocnice.
Hlavním specifikem ambulantních zdravotnických zařízení v kontextu řízení kvality a bezpečí je různá velikost příslušných agend. Zatímco například oblast skladování, předepisování a podávání léčiv či protiepidemických opatření představuje poměrně velkou agendu v nemocnici či v poliklinice, v ambulanci praktického lékaře či terénního specialisty nikoliv. To však nijak nesnižuje rizikovost daného procesu pro pacienty a nutnost upravit příslušný proces vnitřním předpisem. Zatímco ale ve velkých zařízeních vyžaduje každá oblast vlastní a relativně obsáhlý předpis (který pokryje všechny varianty a situace), v malých ambulancích lze popsat takový proces v několika odstavcích v rámci například provozního řádu či jiného hlavního (a často jediného) vnitřního předpisu. Zásadním specifikem v ambulantních zařízeních je tedy nutnost pokrýt sice všechny požadavky akreditačních standardů, ale přiměřeně k velikosti konkrétního zařízení.
Ambulantní zdravotnická zařízení (zejména ta malá) se rovněž vyznačují relativně velkou mírou využívání dodavatelských služeb (např. laboratorní služby, praní prádla, úklid, údržba přístrojového vybavení apod.). Velmi důležitým principem akreditačních standardů je to, že za kvalitu a bezpečí těchto byť externě dodávaných služeb je odpovědný jejich poskytovatel, nikoli jednotliví subdodavatelé. Proto je nutné, aby u činností/služeb, které samotné zdravotnické zařízení nezajišťuje, zavedlo nějaký způsob kontroly kvality a bezpečí.
Zařízení má v podstatě dvě možnosti řešení: buď může požadovat po dodavateli, aby prokázal svoji kvalitu nějakou formou externího hodnocení (např. ISO 15189 či NASKL audit u laboratorních provozů), nebo provádět kontrolu vlastními silami (např. namátková kontrola kvality prádla či nějaká forma sběru dat o kvalitě, např. včasnost provádění oprav zdravotnické techniky apod.).
Ve veřejných diskusích se často objevuje argument, že externí hodnocení kvality a bezpečí, zejména v ambulantní péči, přinese nadměrnou administrativu a zbytečně zatíží poskytovatele finančně. Ani k jednomu však nemusí dojít, pokud se k zavedení systému přistupuje racionálně podle výše uvedených principů. Na druhou stranu, existence nějakého systematického přístupu k řízení kvality je nutná a prokazatelně přínosná pro ty, na kterých záleží nejvíc, pro pacienty. Primární a ambulantní péči nevyjímaje.


O autorovi| MUDr. František Vlček, Ph. D., zástupce ředitele Spojené akreditační komise, o. p. s.