U ambulancí kladou standardy důraz na kontinuitu péče

02.04.2012

 KVAL ITA V OTÁZKÁCH A ODPOVĚDÍCH

DOTAZ: Existuje možnost akreditovat nelůžkové zdravotnické zařízení? Liší se podmínky pro samostatnou ordinaci či polikliniku?

ODPOVĚĎ: Spojená akreditační komise vydala již v roce 2009 (s účinností od 1. 1. 2010) Národní akreditační standardy pro zařízení ambulantní a primární péče. Ty jsou inspirovány mezinárodními akreditačními standardy pro dané typy zařízení. Vzhledem k jejich velmi pestrému spektru jsou „ambulantní“ standardy rozděleny do dvou skupin: * standardy aplikované na všechny typy ambulantních zdravotnických zařízení, * standardy aplikované pouze na některý z typů těchto zařízení.
U druhé skupiny je v textu vždy označení, pro jaký typ zdravotnického zařízení - ambulance primární péče, poliklinika, domácí péče apod. - platí. Podobně jako Národní akreditační standardy pro lůžková zařízení se „ambulantní“ standardy věnují procesnímu řízení, a to především u rizikových oblastí činností spojených s poskytováním zdravotní péče (rozsah vyšetření pacientů, manipulace s léčivy, reakce na náhlé zhoršení zdravotního stavu pacientů, provádění invazivních výkonů). Nedílnou součástí požadavků je systematické sledování indikátorů kvality klinické péče a hlášení nežádoucích událostí při poskytování péče. V oblasti technického zajištění provozu ambulantního zařízení se standardy věnují manipulaci s přístrojovou technikou, zavedení a praktickému nácviku protipožárních opatření i standardizaci činností spojených s hygienickými a protiepidemickými procesy.
Při vypracování příslušných vnitřních předpisů pro ambulantní zdravotnická zařízení se vychází z rozsahu poskytované péče - není tedy nutné, aby byl pro každý proces zpracován samostatný předpis, například u jednotlivých ambulancí lze popisy jednotlivých procesů uvést do předpisu jediného. Naopak u větších poliklinických zařízení, kde se navíc poskytuje zdravotní péče s vyšší mírou rizika (obvykle chirurgické výkony v celkové anestezii, invazivní diagnostické výkony apod.), se rozsah vnitřní řízené dokumentace blíží lůžkovým zdravotnickým zařízením. Zejména tam, kde např. v poliklinice sídlí několik nezávislých subjektů -nájemců, je pro provozovatele situace komplikovanější v tom, že musí obvykle na smluvním základě sjednotit postupy těchto subjektů v hygienických režimech či protipožárních opatřeních a popsat případnou kontinuitu péče mezi nimi.
Velký důraz kladou Národní akreditační standardy pro ambulantní zdravotnická zařízení na zajištění kontinuity péče mezi jednotlivými poskytovateli, zejména na integraci nálezů od různých lékařů, kteří mají pacienta v péči.
Vlastní akreditační šetření probíhá podle stejné metodiky jako v lůžkových zařízeních - kromě posouzení vnitřních předpisů se auditoři věnují „stopování“ péče poskytnuté jednotlivým pacientům, a to na základě analýzy zdravotnické dokumentace, pozorování péče, rozhovorů s pacienty i pracovníky zařízení.
I když v současnosti převažují mezi akreditovanými zařízeními nemocnice a léčebny, narůstající zájem ze strany ambulantních zařízení svědčí o tom, že i v této oblasti mohou být akreditační standardy účinným nástrojem zvyšování kvality péče a bezpečí pacientů.

O autorovi| MUDr. David Marx, Ph. D., ředitel Spojené akreditační komise, o. p. s.