Zvyšování kvality je úkol pro celý tým

19.05.2011

Druhý seminář z cyklu, který má zdravotnickým zařízením usnadnit zavádění akreditačních standardů, proběhl 16. května. Zaplněná aula Gymnázia Jana Keplera v Praze poslouchala přednášky o řízení kvality ve zdravotnických zařízeních.

Pod názvem semináře Kvalitní řízení zdravotnických zařízení z hlediska národních akreditačních standardů SAK byly nachystané přednášky o celé škále problémů spojených s managementem zvyšováním bezpečí pacientů.

Účastníci se dozvěděli, jaké chyby dělají často zdravotnická zařízení při aplikování standardů kvality v oblasti zdravotnických prostředků, výživy pacientů, bezpečného prostředí aj. Zvláštní pozornost se dostala samotnému přístupu managementu, který je pro zvládnutí celého procesu akreditace a pro spolupráci zaměstnanců zásadní.

Proč opakovat chyby druhých? V duchu tohoto motta semináře popsal MUDr. František Vlček, Ph.D. zástupce ředitele Spojené akreditační komise, nejčastější slepé uličky, kterými se vydávají někteří uchazeči o akreditaci.
Upozornil například, jak je důležitá podpora a angažovanost vysokého managementu zdravotnického zařízení. Nebo jak je důležité vtáhnout do procesu dost lidí, kterých se změny týkají.
„Začínáme se také opět setkávat s problémem, že si některá zařízení myslí, že si koupí ,akreditaci na klíč‘. Tedy že za ně někdo vše vymyslí, místo aby si k tomu došli sami. Možná i nakonec získají akreditaci, hned potom ale celý proces zvyšování kvality zvadne,“ uvedl Vlček.
Ani úspěšným akreditačním šetřením totiž práce na kvalitě a bezpečí ve zdravotnickém zařízení rozhodně nekončí, upozornil Vlček. Zatímco před získáním akreditace jsou cíle dané standardy, po něm si každé zařízení musí najít, co se dá ještě zlepšit nebo zefektivnit a vytvořit k tomu pracovní skupiny. „V tom je často problém, ten přechod bývá náročný,“ tvrdí Vlček.

Ing. Martin Mayer, vedoucí oddělení biomedicínského inženýrství Nemocnice Na Homolce, se zaměřil na předcházení chyb při používání zdravotnických prostředků. „Při selhání zdravotnické techniky je podle zahraničních studií až z 85 procent příčinou neznalost obsluhy. Školení personálu je proto zásadní,“ uvádí Mayer.
V nemocnicích přitom dosud pracuje jen málo biomedicínských inženýrů, tedy technických odborníků se zdravotnickým vzděláním. Školy u nás sice tento obor nabízejí a studenti jej vyhledávají, managementy nemocnic pak ale tyto odborníky nenajímají. „Neuvědomují si dosud, že lidé, kteří obsluhují zdravotnické prostředky, musí mít také kompetence, které jsou jasně dané zákonem. Stejně jako sestra nebo lékař,“ říká Mayer. Přitom dobře personálně vybavené oddělení biomedicínského inženýrství může být pro nemocnici ziskové, protože se ušetří na externích povinných kontrolách přístrojů.
„S rostoucí technizací zdravotnictví roste také potřeba biomedicínských techniků a inženýrů,“ upozorňuje Mayer. Kromě podcenění vzdělání lidí, kteří se zdravotnickou technikou pracují, patří mezi časté chyby v této oblasti také nedostatečná evidence zdravotnické techniky. Někdy také drhne spolupráce technických pracovníků s klinickými odděleními.

Praktický pohled na zvyšování bezpečí prostředí v nemocnici přinesl Patrik Kapias, vedoucí úseku manažera jakosti Fakultní nemocnice Ostrava. Jednoznačně každému zařízení radí provádět si pravidelně bezpečnostní vizity a využívat jejich závěry. Při nich se má mimo jiné ověřit, že všichni pracovníci vědí, co dělat v případě selhání systémů, ať už přerušení dodávky vody, potíží s rozvodem kyslíku, výpadku elektřiny a podobně.
Bezpečnostní vizity se musí zaměřit i na společné prostory, chodby nebo schodiště, kudy všichni chodí „s klapkami na očích“. Protože nepatří jen k jedné konkrétní klinice, často si nikdo nevšimne nebo neohlásí, že třeba nesvítí bezpečnostní osvětlení.
„Kontrola značení únikových cest a východů, to je nekončící proces. Dnes to zkontrolujete, zítra cedulku někdo ukradne. Někdy si lámu hlavu, co s nimi dělají,“ říká Kapias.
Obzvlášť je potřeba se na únikové cesty zaměřit při rekonstrukcích, kdy se snadno stane, že značení vede kvůli uzavření části nemocnice do slepé uličky.
Nemocnice musí kontrolovat i služby, které si najímá externě. Často se stává, že ani smlouvy s dodavateli neodpovídají aktuální situaci. „Když zajdete na čistírnu odpadních vod nebo k dodavateli elektřiny, ti lidé si uvědomí vlastní důležitost. Například když vypadne zdroj elektřiny, že to má zásadní vliv na chod nemocnice,“ radí Kapias.

O neuspokojivé kvalitě nutriční péče v českých nemocnicích informovala Tamara Starnovská, vedoucí oddělení klinické výživy Fakultní Thomayerovy nemocnice. Standardy kvality uvádí, že pacient má dostávat stravu bezpečným, přesným a pro pacienty přijatelným způsobem. Podle Starnovské ale není jednoznačný názor na to, co přesně bezpečnost a přijatelnost v tomto případě znamená.
Hned při prvním vyšetření sestrou, tedy do 24 hodin od přijetí pacienta, se má provést nutriční screening. „Na některých pracovištích nebo některými jednotlivci se screening provádí tak trochu od oka. Základní požadavek je vědět, kolik pacient měří a váží. Je chyba, když se to nahrazuje dotazem pacienta. Tím pádem je ten dokument zčásti nanic, může mít v dalším hodnocení falešné výsledky,“ říká Starnovská.
U pacientů, kteří mají výživový problém, pak chybí základní plán. „Nutriční potřeby pacienta obvykle nejsou stanoveny, písemný plán nutriční péče je spíše výjimkou,“ uvádí Starnovská. Často se také zapomíná na edukaci pacientových blízkých a kontrolu stravy, kterou do nemocnice přinášejí.
Ke zlepšení nutriční péče by bylo potřeba v nemocnicích více nutričních terapeutů. Ve snaze o snižování nákladů ale naopak dochází k jejich propouštění. „Ač jich nemocnice nemá dostatek, je to jedna z prvních profesí, kterou redukuje, v představě, že ušetří. To je asi největší problém dnešní doby,“ soudí Starnovská. Připomíná, že bez adekvátního výživového zajištění nebudou u pacienta fungovat ani léky.

Kde všude se dělají chyby při přípravě a podávání stravy pacientům, o tom mluvil Ing. Antonín Vejtasa, auditor Spojené akreditační komise ve své přednášce „Stravovací provoz – latentní a závažné riziko“.
Při přípravě, skladování a vydávání stravy někdy nejsou dodržována hygienická pravidla. Pracovníci ve stravovacím provozu nemocnice někdy ani neznají aktuální závazné zásady správné praxe ve stravovacích službách. Pacient má podle standardů dostat stravu včas, dochází ale k prodlevám. Podceňuje se měření teploty podávaného jídla. Nedostatky bývají i v předcházení rizikům infekce, která se může stravou přenášet.
Jako auditor se Vejtasa v nemocnicích setkává s chybami i v tom, jakou stravu nemocnice pacientům nabízí. „Skladba podávaných studených večeří neodpovídá zdravotnímu stavu a nutričním potřebám pacientů, nemocnice nenabízí stravu odpovídající stravovacím zvyklostem a spirituálním potřebám pacientů, i když to místní podmínky umožňují,“ vypočítává Vejtasa. V nemocnici by měly být také řešeny speciální diety pro pacienty, kteří je potřebují.
Často skloňovaný a přitom stále podceňovaný problém je edukace pacientů a jejich blízkých v problematice výživy. Vejtasa ovšem zmínil i to, jak se má nemocnice správně vypořádat s potravinami, které pacientům nosí jejich blízcí.

Dva protikladné přístupy šéfů nemocnic k akreditaci popsala Ing. Gabriela Franková, koordinátorka vzdělávacích aktivit a auditorka Spojené akreditační komise. Jeden vede k úspěchu a zvyšování kvality, druhý k demotivaci zaměstnanců a odkládání akreditace.
Častou praxí bohužel je, že se vedení zdravotnického zařízení rozhodne pro proces akreditace kvality z pragmatických důvodů, stanoví uzavřený tým zodpovědný za kvalitu, a určí nereálný termín akreditace. Když k celému procesu přistoupí top management pasivně bez znalosti skutečné připravenosti zdravotnického zařízení, přinese to jen odkládání termínu akreditace. Zavádění jednotlivých standardů metodou „pokus - omyl“ bez návazností může vést k opakovaným změnám v zaběhnuté praxi a tím k demotivaci zaměstnanců. „Akreditační standard není striktní návod, nýbrž jen minimální rámec, do kterého musíme ,domalovat‘ vlastní postupy podle organizační struktury, podnikové kultury zdravotnického zařízení a podobně,“ říká Franková. Mezi nejčastější chyby při snaze o akreditaci kvality podle ní patří neprovedení analýzy proveditelnosti.
Druhý přístup je naopak aktivní a týmový, vedení nemocnice se snaží zapojit všechny zaměstnance. Pracuje na hlubokém pochopení standardů kvality a jejich využití pro řízení, tedy nejen na jejich formálním splnění. „Certifikát sám o sobě nic neřeší,“ zdůraznila Franková.
 

Fotografie ze semináře a jeho program najdete v rubrice Proběhlé akce.